Historie Gemini

Jak to všechno začalo? Přečťete si vzpomínky Edyho na počátky kurzu Gemini…

Tak, jako většinou, má-li něco pořádného vzniknout, musejí se sejít aspoň tři podmínky:

  • potřeba
  • příležitost tu potřebu řešit
  • lidé schopní a ochotní tu příležitost k řešení využít 🙂

Potřeba byla jasná od prvního roku po obnovení činnosti Junáka v roce 1990. Těm, kteří neztratili kontakt s dospívajícími a mladými lidmi, bylo hned jasné, že bez výrazné proměny systému skautského vzdělávání se v krátké době ztratí stovky a možná tisíce jinak perspektivních budoucích vůdců a vůdkyň. A protože k té proměně nedocházelo, mnozí z těch, kteří mohli být ozdobou skautských oddílů, se skutečně začali ztrácet. Někteří přecházeli do jiných organizací – třeba k tomíkům nebo do YMCY – většina z nich ale (i pod tlakem narůstajících existenčních potíží v raném českém kapitalismu) vypadla úplně.

Kolem Václava Břicháčka a skupiny jím nadšených mladých lidí se alespoň rozvinul pokus zachytit některé v tom nejcitlivějším období, kdy jinak nenávratně mizeli z prostoru skautingu. Vznikly z toho kursy FONS a na ně posléze navazující PONS. Něco z toho se promítalo i do návrhů tehdejšího chlapeckého náčelnictva – a zatím zůstávalo spíš touhou než skutečností. Junák měl příliš mnoho dalších vlastních problémů – strategických, ekonomických, politických i personálních …

Příležitost nastala až po 8. brněnském sněmu Junáka v roce 1995. Od něj totiž začalo být jasné, že čeští skauti mají skutečně na víc, než aby jen čekali, že někdo ocení jejich historické zásluhy, divili se, že jim celkem nikdo nepoklepává na ramena, ale naopak česká společnost je čím dál tím méně „chápe“, klesá jim členská základna, nemají dostatek peněz na udržení kvalitních časopisů, nedokáží využívat zahraniční nabídky atd. atd. A také bylo jasné, že nám ale nikdo a nic nebrání v tom, aby se to změnilo. Zásadní generační problém byl na tomto sněmu rozhodnut (byť zejména na místní úrovni tu a tam ještě řadu let přetrvával), o tom, že Junák už nesmí propást dalších pět let přešlapováním na místě či dokonce ohlížením se zpátky, bylo alespoň na úrovni řídících orgánů Junáka jasno. Šlo o to, kdo a jak tu příležitost využije i pro tu potřebnou proměnu výchovně-vzdělávacího systému Junáka.

Ti správní lidé se záhy soustředili kolem tehdejších zpravodaje pro vzdělávání činovníků. A správně tušíte, že tím klíčovým člověkem byl Špalek, který záhy vytvořil tým pro tvorbu nového Řádu pro vzdělávání činovníků a činovnic (to je ten řád, který byl posléze schválen na sněmu v Plzni roku 1998 a platí s určitými obměnami dosud). Protože to však nebyla jen skupinka teoretiků, ale lidí, kteří měli sami dost bohaté zkušenosti s tím, jak typické vzdělávací kursy – počínaje čekatelkami a konče instruktorskou lesní školou – vypadají, a současně i docela jasnou představu, jak by vypadat měly, jako „praktický výstup“ práce na novém řádu vznikl projekt „alternativní instruktorské lesní školy“.

Ta se pod vedením Václava Břicháčka uskutečnila v létě roku 1997. Na ní si absolventi ověřili, že koncept instruktorské školy založené na partnerském vztahu mezi instruktory a frekventanty, který se projevoval i tím, že frekventantni se podstatně podíleli na vytváření samotného vzdělávacího programu, je nosný a podstatně redukuje problémy, které do té doby podvazovaly ofenzivní rozvoj instruktorského vzdělávání.

Dalším logickým krokem bylo pokusit se přeměnit experiment v nosný strategický projekt Junáka. U zrodu stáli Špalek, Víťa a Bobo – a jak to mezi nimi tehdy fungovalo, to by museli prozradit oni sami, protože já jsem byl až jako čtvrtý. Pátou byla tehdejší zpravodajka pro výchovu a vzdělávání činovnic – Káča Rocmanová, dnešní náčelní. Bylo jasné, že prvořadým záměrem bude vytvořit kvalitní instruktorskou lesní školu. Ale současně s tím by měl být realizován vůdcovský kurs – jelikož tehdy bylo strategickým zájmem Junáka, aby se v daleko větší míře „rozjelo“ vzdělávání vůdců (neboť Strategie Junáka do roku 2005, kterou vytvářel velmi podobný tým – Špalek a já jsme byli jeho hlavními redaktory – stanovovala, že během několika málo let je nezbytné, aby v každém oddílu existoval aspoň jeden vedoucí s vůdcovskou zkouškou). Propojení instruktorské lesní školy s vůdcovským lesním kursem se pak stalo jedním z originálních poznávacích rysů tohoto projektu. Šlo už jen o to mu dát správné jméno. Jako bývalý nadšený fanoušek amerického kosmického projektu přípravy letu na Měsíc jsem navrhl ono Gemini (Blíženci – což byl i název toho amerického projektu) – a mohli jsme začít. 🙂

Ostrý start při východu slunce

Ostřílené znalce skautských nápadů jistě nepřekvapí, že na tomhle „ostrém startu“ projektu GEMINI léta Páně 1998 si tým kolem Špalka dal skutečně záležet. Pro účastníky nastal v noci ze 27. na 28. března. Cílem jejich celonočního pochodu byl kostel v Dobré Vodě v Novohradských horách, kde přesně při východu slunce se mělo všech šest skupin, na něž byli rozděleni „zvacím dopisem“, potkat společně s námi. A znalce rovněž nepřekvapí, že z těch šesti skupin byly jakž tak na místě čtyři, zatímco ty dvě zbylé (mobily tehdy ještě nebyly takovou samozřejmostí jako dnes) bloudily kdesi „v prostoru“. Nicméně – tak jako i mnohdy potom – vše se k dobrému obrátilo. A tak, když nám místní farář za přispění bratří Hurníků – dvou Polluxů, z nichž se vyklubali salesiánští duchovní, otevřel kostel, už všichni – mnozí z přítomných možná poprvé v životě – zažili v jeho tichu skutečné oslovení „čímsi“. A to byl teprv začátek.

Konečně se dočkali – a my s nimi

Jak jsem psal minule, prvotním smyslem celého projektu GEMINI bylo vytvoření alternativy k dosavadní podobě instruktorské lesní školy. Tomu také odpovídalo složení těch, kteří se toho brzkého rána na startu GEMINI 98 sešli: 20 frekventantů ILŠ – tedy Polluxů, z nich nejstaršímu bylo 63 let, nejmladšímu 22. Na rozdíl od ročníků následujících zde byla mezi Polluxy celá řada bratří, kteří překročili třicítku, někteří z nich už dost dávno. Castorů – tedy účastníků vůdcovského lesního kursu – bylo naopak jen 14 (nakonec jen 13), čili nejméně za celou další historii Gemini.

Jak jsme si vychovali konkurenci

Zpětně nahlíženo, bylo tohle všechno ku prospěchu všech, námi z týmu počínaje a Castory konče. Pokud jste si našli stránku, na níž je přehled členů týmu GEMINI za všechny ročníky, jistě jste si povšimli, že na rozdíl od sáhodlouhých seznamů z posledních let jsme odstartovali se třinácti členy týmu – včetně těch, kteří měli na hrbu zajišťování kompletního zázemí. To, že toto číslo pro nás nebylo nešťastné, byla podstatně zásluha těch, kteří se účastnili jako Polluxové. Na řadu z nich bylo opravdové spolehnutí, leccos uměli lépe než my a přitom nám to nijak nevhodně nedávali najevo, prostě velmi nám usnadnili vytvoření skutečně partnerského vztahu mezi instruktory a frekventanty. Ostatně řada z nich se v následujících letech stala ozdobou týmů jiných vzdělávacích akcí (např.Stříbrná řeka, ELŠ), nebo je dokonce zakládali – MUŠKA (Rejpal), OIKOS (Vrt), EJHLE (Fidla). Jestliže má tedy dnes Gemini silnou konkurenci jak v oblasti instruktorských LŠ, tak vůdcovských kursů, má na tom tenhle první ročník nehynoucí zásluhu.

Na tomto ročníku Gemini jsme si pochopitelně spoustu věcí vyzkoušeli napoprvé:

  • předakci pro Castory – tedy několika denní pobyt účastníků vůdcovského kursu před vlastním letním během na akci, která jim umožní vytvořit partu a současně někomu pomoci
  • Orlovy jako vhodnou základnu pro letní běh – až na jeden ročník jsme tam pak opravdu byli
  • pobyt malých dětí na letním běhu – Maru a Špalka doprovázel Štěpán, kterému tehdy ještě nebyl ani jeden rok. A dokonce i účastníci – Polluxové Martin a Majka Pokorní z Brna tam měli po celou dobu svou malou dcerku. A tak byla založena tradice přítomnosti malých dětí, která už Gemini neopustila
  • prezentace Polluxů pro Castory v rámci jejich přípravy na vůdcovskou zkoušku – to byl samozřejmě jeden z hlavních prvků vytvoření Gemini a ukázal se jako velmi nosný
  • velkou hru vytvářející určitý dramaturgický předěl – tehdy to byla stavba věží, k níž jsme se už v dalších ročnících nevrátili (hlavně proto, že přece jenom poněkud handicapovala děvčata), ale principiálně se tenhle prvek též osvědčil
  • nabídku různých programů zprostředkovávajících setkání s duchovním rozměrem života – od klasické katolické mše (v Hrádku u Vlašimi, když jsme byli v Měsíčním údolí, si ji nakonec – slouženou Polluxy bratry Janem a Václavem Hurníkovými – účastníci prakticky vyžádali) přes ekumenickou bohoslužbu až k řadě různých rituálů či zamyšlení.

A co bude dál?

Gemini 98 ukázalo, že jsme vyrazili správným směrem. Bylo ovšem jasné, že má-li se z jednoho úspěšného pokusu vytvořit dlouhodobý úspěšný projekt, bude třeba ještě leccos „dotáhnout“. Jak jsme se o to pokoušeli a k čemu to nakonec vedlo – to najdete na gewiki.

Text sepsal Edy